Mezinárodní projekt Erasmus+ Self-advocates from among people with disabilities to promote employment přinesl nové poznatky o tom, jak zaměstnavatelé a zaměstnanci v České republice, na Slovensku a v Rakousku vnímají problematiku zaměstnávání lidí se zdravotním postižením na  otevřeném trhu práce. Výstupy z evaluace postojové změny ukazují, že účastníci workshopů v daných zemích většinou nevstupovali do projektu s odmítavými postoji. Hlavní výzvou tak nebylo je přesvědčit o významu inkluze a zapojení lidí se zdravotním postižením na otevřený trh práce, ale pomoci jim lépe porozumět tomu, jak může zaměstnávání lidí se zdravotním postižením fungovat v konkrétní pracovní realitě. Na výstupy projektu navazuje také nový online školicí modul na platformě Moodle, který zájemcům nabízí praktické informace, příklady a doporučení pro podporu  zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. 

Cílem projektu bylo zvýšit informovanost zaměstnavatelů a zaměstnanců ve vybraných organizacích  ve všech třech zemích a to prostřednictvím série interaktivních workshopů, která probíhala od září 2025 do dubna 2026. Samotné workshopy byly vedeny lidmi se zdravotním postižením, kteří v zúčastněných organizacích vystupovali v roli sebeobhájců (tj. osob aktivně prosazujících a hájících své  zájmy a potřeby). Účastníci z daných organizací tak měli možnost zúčastnit se minimálně 8 hodin workshopů, v rámci kterých každý ze sebeobhájců přibližovat svojí osobní i pracovní realitu ve vztahu  k jeho (či jejímu) zdravotnímu omezení. Workshopů se celkem zúčastnilo minimálně 100 účastníků v každé z vybraných zemích (na Slovensku se workshopů zúčastnilo účastníků více), tak aby bylo celkem  zajištěn celkový počet 300 účastníků.  

Před a po účasti na interaktivních workshopech byli účastníci ve všech třech zapojených zemích vyzváni k vyplnění online dotazníku, jehož prostřednictvím byly sledovány jejich postoje k zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a případné změny po absolvování workshopů. V České republice bylo možné  propojit vstupní a výstupní odpovědi 49 ze 100 účastníků a na Slovensku 69 ze 100 účastníků. V Rakousku nebylo možné jednotlivé odpovědi vzhledem k anonymnímu sběru napárovat, proto byly porovnávány všechny dostupné dokončené dotazníky – 66 před intervencí a 53 po intervenci. 

Většina z účastníků do projektu vstupovala již s předchozí zkušeností s lidmi se zdravotním postižením, a to jak osobní, tak pracovní. Předchozí pracovní zkušenost s lidmi se zdravotním postižením uvedlo napříč třemi zeměmi 72,8 % účastníků. I tak se objevují regionální rozdíly v celkovém rozložení. Nejčastěji pracovní zkušenost uváděli respondenti v rakouské části výzkumu, kde šlo o 87,9 % účastníků. Ve slovenské části pracovní zkušenost uvedlo 69,6 % účastníků a v české části pouze 57,1 %. Rakouská část účástníků tak do workshopů vstupovala s nejvyšší mírou předchozí pracovní zkušenosti s lidmi se zdravotním postižením. Tato zkušenost se mimo jiné projevovala na prezenčních workshopech, kde vyšší zkušenost s lidmi se zdravotním postižením vedla k jiným otázkám v diskuzi a vedení workshopů, než tomu bylo v českých a slovenských částech projektu.  

Vedle toho s jinou než pracovní zkušeností s lidmi se zdravotním postižením do projektu vstupovalo celkem 69,6 % účastníků ze všech tří zemí. Zatímco pracovní zkušenost a znalost organizace s dobrou praxí byly výraznější v Rakousku, obecná mimopracovní zkušenost s lidmi se zdravotním postižením byla v jednotlivých zemích poměrně podobná. V české části danou zkušenost mělo 67,3 % účastníků, ve slovenské části 68,1 % a v rakouské části 72,7 %. Za podrobnější účastníci worskhopů nejčastěji  uváděli zkušenost z rodinného prostředí.  

„Z otázek položených během workshopů vyplynulo, že osvětové workshopy představují cenný přínos i pro účastníky, kteří již mají s lidmi se zdravotním postižením větší zkušenosti. V každodenním životě se  často pohybujeme v rámci svých známých myšlenkových a zkušenostních schémat. Workshopy nabízejí  příležitost zamyslet se nad stávajícími znalostmi, získat nové úhly pohledu a znovu se zaměřit na zvyšování povědomí o daném tématu,“ dodává Gabriela Bevarez, projektová manažerka atempo Betriebsgesellschaft m.b.H. 

Vedle obecné předchozí zkušenosti jsme ve vstupním měření také zjišťovali obecnou informovanost účastníků workshopů o problematice zaměstnávání lidí se zdravotním postižením, možné podpoře, faktorů, které jsou důležité pro rozhodování o zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a postojů a  obav spojených se zaměstnáváním lidí se zdravotním postižením. U obecné informovanosti jsme se ve vstupním měření zaměřili na to, co účastníkům nejvíce chybí. Napříč všemi třemi zeměmi účastníci workshopů nejčastěji uváděli chybějící informace od vedoucích pracovníků, kteří mají s lidí se zdravotním postižením dobré zkušenosti a příklady, jakým firmám zaměstnávání lidí se zdravotním  postižením pomohlo. Větší rozdíly poté byli patrné ve faktorech, které účastníci považují za důležité při rozhodování o zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. V této oblasti jsme narazily na významné regionální změny ve všech osmi dotazovaných oblastech.  

Další oblast, ve které jsme při vstupním měření sledovali významné rozdíly, byla oblast postojů a obav týkající se problematiky zaměstnávání lidí se zdravotním postižením na otevřeném trhu práce. I přestože ve všech třech zemích převažuje obecně pozitivní postoj k zaměstnávání lidí se zdravotním postižením, konkrétní obavy spojené s jejich zaměstnáváním se výrazně liší. Co je pro pochopení regionálního kontextu zajímavé je, že účastníci z České republiky vykazují u téměř všech sledovaných obav nejnižší míru souhlasu. Slovenští účastníci jsou výrazně opatrnější a u většiny negativně formulovaných výroků vykazují nejvyšší míru souhlasu ze všech tří zemí. Vedle toho účastníci z Rakouska se, i přes nejvyšší pracovní i osobní zkušenost s lidmi se zdravotním postižením, nacházejí mezi Českou republikou a Slovenskem. Výraznou výjimkou je obava, že OZP nebude mít potřebné dovednosti, se kterou souhlasí 45 % rakouských respondentů, podstatně více než na Slovensku (25 %) i v České republice (6 %). V rakouských výpovědích je obzvlášť výrazný rozpor mezi velmi vysokou obecnou podporou inkluze a současně přítomnými představami o pracovních schopnostech či výkonu OZP.

„Cílem workshopů nebylo účastníky přesvědčovat, že zaměstnávat OZP je ‚správné‘ nebo ‚přínosné‘. Pozornost byla věnována spíše odbourávání konkrétních obav, stereotypních očekávání a nejistoty ohledně toho, jak zaměstnávání OZP funguje v praxi,“ doplňuje Jessica Usov, analytička STEM.

Ve výstupním dotazníků jsme poté zjišťovali, jak se informovanost, postoje a obavy vybraných účastníků workshopů změnily. Jednou z hlavních sledovaných změn v oblasti informovanosit byla oblast týkající se informací o dostupné podpoře při zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. V rámci evaluace jsme zjišťovali, zda se ve všech třech zemích změnil podíl účastníků, kteří by uvedli, že mají dostatek informací o tom, jak plnit zákonnou povinnost spojenou se zaměstnáváním lidí se zdravotním postižením. Po intervenci se zvýšil podíl účastníků, kteří hodnotili svou organizaci jako dostatečně informovanou o plnění zákonné povinnosti a současně také hodnotili sebe jako dostatečně informované o daných možnostech.

V oblasti informovanosti jsme dále sledovali, zda se po absolvování workshopů změnila míra informovanosti účastníků. V České republice došlo téměř ve všech sledovaných oblastech k pozitivnímu posunu. Pouze v jedné zůstala úroveň informovanosti beze změny (oblast faktického množství financí potřebných na zaměstnávání lidí se zdravotním postižením). I přesto po intervenci přetrvávaly dvě oblasti, ve kterých účastníci pociťovali nedostatek informací. Jednalo se o zkušenosti vedoucích pracovníků se zaměstnáváním lidí se zdravotním postižením, které chyběly 26,5 % účastníků, a o zkušenosti personalistů, které jako nedostatečné označilo rovněž 26,5 % účastníků.

Vedle toho se účastníkům na Slovensku po absolvování workshopů výrazně snížil podíl účastníků, kterým chyběly informace o praktických aspektech zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Pokles byl patrný ve všech sledovaných oblastech. Nejvýrazněji se snížila potřeba konkrétních příkladů dobré praxe z jiných firem, kde klesl podíl z 39,1 % před intervencí na 8,7 % po ní. Výrazný posun nastal také u informací o nákladech spojených se zaměstnáváním lidí se zdravotním postižením (z 36,2 % na 7,2 %) a o jejich pracovním výkonu (z 33,3 % na 5,8 %). Po intervenci účastníkům nejčastěji nadále chyběly informace o tom, jak mohou lidé se zdravotním postižením přispět k výsledkům firmy a zkušenostem vedoucích pracovníků.

Odlišný obraz přinesly výsledky z Rakouska. Zatímco v Česku a na Slovensku po intervenci u většiny sledovaných oblastí klesal podíl respondentů, kteří daný typ informací označovali jako chybějící, v rakouském souboru byl naopak po intervenci u všech sledovaných oblastí zaznamenán vyšší podíl těchto odpovědí. Tento výsledek je však nutné interpretovat se zvýšenou opatrností. V rakouské části evaluace nebylo možné propojit vstupní a výstupní dotazníky na úrovni jednotlivých respondentů, a srovnání proto zachycuje rozdíly mezi dvěma soubory respondentů, nikoli individuální změnu postojů či informačních potřeb konkrétních účastníků. Rakouský soubor se zároveň od českého a slovenského lišil svým výchozím profilem. Účastníci zde vstupovali do projektu s nejvyšší deklarovanou zkušeností s lidmi se zdravotním postižením (88 % uvedlo pracovní zkušenost s OZP a 73 % také zkušenost mimo pracovní prostředí). Vyšší míra předchozí zkušenosti může znamenat, že účastníci přistupovali k tématu s konkrétnějšími otázkami a byli schopni přesněji identifikovat oblasti, ve kterých jim další informace chybějí. Nárůst potřeby informací proto nemusí nutně znamenat nižší informovanost po intervenci.

Poslední z významných oblastí, ve které došlo k proměně postojů účastníků je oblast stereotypních představ o lidech se zdravotním postižením. Nejvýraznější změny byly patrné na Slovensku. Podíl účastníků, podle nichž lidé se zdravotním postižením zapadnou do pracovního týmu stejně jako ostatní, zde vzrostl ze 45 % na 64 %. Současně výrazně poklesl souhlas s některými stereotypními představami, například že lidé se zdravotním postižením bývají častěji nemocní (z 35 % na 13 %), že jejich zaměstnávání znamená vyšší náklady (z 25 % na 9 %) nebo že by měli pracovat především na chráněném trhu práce (z 20 % na 6 %). V Česku a Rakousku byly tyto stereotypní postoje již před intervencí většinou méně rozšířené a výsledky proto ukazují spíše stabilitu nebo dílčí posuny.

Na zjištění z projektu navazuje zmíněné online školicí prostředí na platformě Moodle, které slouží jako praktický online prostor pro všechny, kteří se o téma zaměstnávání lidí se zdravotním postižením zajímají. Platforma nabízí shrnutí hlavních poznatků projektu, vysvětlení nejčastějších bariér a obav, doporučení pro zaměstnavatele i praktické materiály využitelné při nastavování inkluzivního pracovního prostředí. Je určena zaměstnavatelům, personalistům, vedoucím pracovníkům, pracovníkům veřejné správy, vzdělávacím institucím i všem, kteří chtějí lépe porozumět tomu, jak může zaměstnávání lidí se zdravotním postižením fungovat v praxi. Moodle platforma zároveň navazuje na jednu z hlavních potřeb, která se v evaluaci opakovaně objevovala: potřebu konkrétních a srozumitelných informací. Účastníci projektu napříč zeměmi poptávali zejména příklady dobré praxe, zkušenosti personalistů a vedoucích pracovníků, informace o pracovním výkonu, produktivitě, nákladech nebo dostupné podpoře. Právě tyto oblasti platforma pomůže dále rozvíjet a zpřístupnit širšímu okruhu zájemců.

Zájemci si mohou Moodle platformu projít zde: https://e-learning.stem.cz/. Platforma je vhodná jak pro ty, kteří s tématem zaměstnávání lidí se zdravotním postižením teprve začínají, tak pro organizace, které již zkušenost mají a chtějí ji dále rozvíjet.

^{Projekt Erasmus+ Self-advocates from among people with disabilities to promote employment si klade za cíl zvýšit šance lidí se zdravotním postižením na uplatnění na otevřeném trhu práce a přispět k jejich začlenění do běžného pracovního i společenského života.} 

^{Zmíněné workshopy probíhaly od září 2025 do dubna 2026 a byly vedeny samotnými lidmi se zdravotním postižením, tzv. sebeobhájci. Ti v nich vystupovali jako lektoři a sdíleli své osobní zkušenosti ze života i z pracovního trhu. Do workshopů byli zapojeni sebeobhájci se čtyřmi typy zdravotního postižení – zrakovým, sluchovým, fyzickým, duševním (a nebo mentálním). V každé z vybraných zemí byla čtveřice sebeobhájců složena z jiných osob, v České republice se podařilo pokrýt všechny čtyři typy zdravotního postižení, v Rakouské a Slovenské republice tři (zrakové, fyzické a mentální). Každý ze sebeobhájců zapojených do projektu vedl v jedné organizaci minimálně osm hodin workshopů (intervencí). Celkový počet zapojených organizací se v jednotlivých zemích lišil, v každé ze zemí se však workshopů zúčastnilo minimálně 100 osob, tedy celkem 300 účastníků. Před zahájením a po absolvování workshopů byli účastníci osloveni k vyplnění online dotazníku, který sloužil jako podklad pro závěrečnou evaluaci.}